Kde to jsem?

5. března 2012 v 20:29 | Jacob Morgan
8. prosince 2056

Den vypadal jako každý jiný; ráno mě Jodie (to je moje mladší sestra) vzbudila v šest hodin, přestože byla sobota a já se celý týden těšil, že se konečně pořádně vyspím. Bohužel se mnou však Jodie neměla slitování a tak jsem o čtvrt na sedm kmital po kuchyni a smažil jí vajíčka a slaninu k snídani. Byli jsme sami doma, rodiče odjeli kamsi na dovolenou. Odpoledne měla přijet babička a celé dva měsíce zimních prázdnin nás hlídat. Byl jsem docela rád, protože babička má slabší artritidu a povolené nervy, takže jsem měl zaručený maximální pobyt ve svém pokoji. Díkybohu jsem chytře před prázdninami šel do knihovny a vypůjčil si dvacet tlustých svazků, které mám dovoleno vrátit až na konci prázdnin.

Postavil jsem před Jodie kouřící snídani a šel se převléct. Nějak mi nebylo dobře. Asi to bude z těch vajíček, jejich pach mi nikdy nedělal dobře. Když jsem se ujistil, že Jodie v klidu jí a nehrozí jí žádné probodnutí, místo převlékání jsem sebou plácl na postel. Peřinu jsem si přetáhl přes hlavu a roh si nacpal do pusy, aby nikdo neslyšel, jak úpím.

Postel se najednou zachvěla. Vykřikl jsem. Můj křik zazněl mnohem tišeji, než jsem čekal - neměla by se vytvářet ozvěna jako vždy v mém pidipokoji? Nic se ale neozvalo a já bázlivě zvedl hlavu - a vykřikl znovu. Rozhodně jsem nebyl ve svém pokoji. Ležel jsem sice v posteli, ale kolébal jsem se po moři!

"Muž přes palubu!" ozvalo se nad mou hlavou. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl pohnout, se postel zakymácela a já s vřískotem spadl do vody. Plíce jsem měl okamžitě plné vody a paže mi ochabovaly; rychle jsem se smířil s faktem, že své rodiče ani Jodie už nikdy neuvidím. Něco - nebo někdo - mě však chytilo kolem pasu a vytáhlo na hladinu. Ani jsem nevěděl jak, ale téměř okamžitě jsem dopadl na tvrdou desku. Kdosi mě začal mlátit do prsou. Snažil jsem se bránit, než mi došlo, že se mi snaží z plic vytlačit vodu. "Mladej, seš v pohodě?" Posadil jsem se a po dlouhé době konečně otevřel oči.

Že jsem na lodi, jsem pochopil hned. Kolem mě stálo několik mužů různých typů, všichni se ale široce usmívali. "Děkuji vám za záchranu," zakoktal jsem. Můj hlas zněl zvláštně; došlo mi, že je to kvůli té spoustě vody, co jsem měl v plicích.

"Ále, to neděkuj nám, mladej! Jestli chceš být někomu vděčnej - a doporučoval bych ti chtít -, tak jedině tady naší Leslie. To vona tě vytáhla. Je to taková naše princezna-hrdinka," zašklebil se jeden z mužů a při svých slovech ukázal na druhou stranu paluby. Seděla tam nějaká dívka se širokým úsměvem, zelenýma očima a rudýma vlasama - takovou barvu jsem ještě jaktěživ neviděl. Jakmile jsem si doopravdy uvědomil, že mě zachránila holka a, jak to vypadalo, ne o moc starší než já, zrudl jsem. Ten muž, co na mě mluvil si toho všiml a na celé kolo se rozesmál. "Taky bych se styděl! Leslie, najdi mu nějakou kajutu a čistý voblečení. Taky by ses měla jít převlíct, taťka tě chce mít načančanou." Leslie na něho z legrace vyplázla jazyk a vytáhla mě na nohy.

Pravděpodobně to byla její kajuta, kam mě zavedla, protože ve skříni visely několikatery šaty a celkově mi to k ní nějak sedělo. Nadzvedla svou postel a vytáhla odtamtud košili, nějaké světlé kalhoty, ponožky a trochu ošoupané tenisky. "Doufám, že ti to bude," promluvila poprvé a otočila se ke mě. "Bude ti na převlečení stačit deset minut? Musím si oblíct šaty a vysušit vlasy. Pak můžeš zajít za Garym - to je ten chlap, co na tebe pořád mluvil - a říct mu o nějakou kajutu. Řeknu o tobě tátovi." Vykráčela z kajuty a pečlivě za sebou zavřela dveře. O setinu sekundy později do kajuty zase strčila hlavu a zazubila se. "Mimochodem, já jsem Leslie."

"Těší mě, Jacob. Morgan," dodal jsem rychle a sledoval dveře, jak se znovu zavírají. Několik minut jsem počkal a pak se konečně začal převlékat. Mokré a slané oblečení se na mě lepilo a vysušovalo mou kůži. O vlasech radši nemluvím, ale nebyl jsem nadšený, když jsem se koukal do Lesleina zrcadla. Zrovna když jsem se snažil si na hlavě vykouzlit něco normálního, do kajuty opět vletěla Leslie. Chtěl jsem na ni zařvat, jestli jí něco říká právo na soukromí, ale nakonec jsem se zarazil. Koneckonců byla to holka a byla to její kajuta. "Můžeš se převlíct," oznámil jsem důležitě a vykráčel z kajuty. Ke dveřím, abych je mohl zavřít, jsem se ale otočil moc rychle, takže jsem uklouzl a rozplácl se na zemi. "Jsem v pohodě!" ujistil jsem Leslie. Odpovědí mi byl pouze hlasitý smích.

Cestu, kterou jsme sem s Leslie přišli jsem si jakž takž pamatoval, takže jsem po několika minutách dokázal najít palubu a hlavně - Garyho. "Tak co mladej?" zahlaholil. "Už ses vypulíroval?" A znovu se ohromně rozchechtal.

"Hmm. Poslyšte, Gary, nechci vypadat hloupě a nevzdělaně, ale -"

"Prosím tě, mladej, jak to mluvíš?" obořil se na mě Gary. "Takhle ti nikdo nebude rozumět, musíš mluvit normálně, uvolněně, chápeš?"

Přikývl jsem. Ta věta mi absolutně nešla z pusy, ale nakonec jsem to nějak dokázal. "Hele, Gary, nechci vypadat jako blbec, ale kde to vlastně jsem?" Gary na mě chvíli zíral s otevřenou pusou. Nejdřív jsem myslel, že je to kvůli tomu, co jsem řekl a byl jsem na sebe pyšný, pak ale na někoho zakřičel větu, při kterém jsem jeho údiv pochopil.

"No věřili byste tomu? Tady mladej ani neví, že je v Narnii!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ája z <3 90210 <3 | Web | 5. března 2012 v 20:36 | Reagovat

Máš šílený talent!!... Moc s emi líbí, jak píšeš <3 :)

2 Nedefinovaná | Web | 5. března 2012 v 20:41 | Reagovat

Hezké. Fanfiction na Narnii jsem snad ještě nikde neviděla...

3 Slečna Ehm | Web | 5. března 2012 v 20:55 | Reagovat

U toho "dialogu", kde zjistil že je na moři mi přišlo hrozně stupidní, ale fakt to vypadá zajímavě. Bude další díl? ^^

Mimochodem dík za pochvalu tý mojí povídky.  Bude další díl. :P

4 Skřítek | Web | 5. března 2012 v 21:16 | Reagovat

Miluju Narnii! ^^

5 Calamity Killjoy | E-mail | Web | 6. března 2012 v 7:14 | Reagovat

Jsem uchvácená a bez velkého rozmýšlení tě dávám do oblíbených! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.