Divoká smršť

6. března 2012 v 21:26 | Jacob Morgan
8. prosince 2056

Všichni se na mě sesypali jako vosy na bonbon. Mluvili jeden přes druhého, takže bych jim těžko rozuměl, kdyby neříkali všichni to samé: "Ty nevíš, že jsi v Narnii?" Moje odpověď byla pořád stejná, ačkoliv když jsem odpovídal už podesáté, tón mého hlasu už byl podrážděný - a zoufalý. Nakonec jsem to už nevydržel.

"Nechcete mi třeba vysvětlit, co je to ta Narnie?" zakřičel jsem a umlčel tím povyk kolem sebe. "Omlouvám se, že jsem hrubý -" Gary pozvedl obočí. "Sorry, že jsem blbej, ale já fakt netuším, co je Narnie!"

"Narnie," ujal se slova nějaký starší muž se šedivým plnovousem, který očividně nahrazoval i jeho vlasy, "je svět, jako je ten váš, jen tu máme mnohdy laskavější a slušnější tvory. Narnie je, mladíku, všechno, co vidíš kolem sebe i všechno, co nevidíš. Narnie je náš domov." Gary si setřel imaginární slzu. Potlačil jsem chuť obrátit oči v sloup.

"Vůbec nic nepochopil," ozval se kdesi za mnou hlas Leslie. "Nechte mě, ať mu to vysvětlím." S vděkem jsem se otočil k Leslie, a když jsem ji spatřil, spodní čelist mi poklesla údivem. Předtím jsem ji viděl s mokrýma a rozcuchanýma vlasama, v šatech vysušených od mořské soli - teď jí rudé vlny splývaly do pasu, obtaženého modrou volánovou sukní, navazující na světlé triko (holky by to asi nazvaly top). "Jacobe, sklapni čelist a pohni, nemám na tebe celej den!" Mohla vypadat jak princezna, drzá byla pořád stejně. Začala povídat už cestou do její kajuty (což jsem odhadl, kam jinam by mě taky vedla). "Víš, Jacobe, sem přijde člověk málokdy a tak se jim nemůžeš divit, že kolem tebe nadělaj takovejhle povyk. Nemůžeš jim to brát za zlý, ale jedno si musíš uvědomit - jsi v Narnii a vypadáš jako blbec, když to nevíš."

"Leslie, jsem tady sotva hodinu," zabručel jsem rozmrzele, "a zatím jsem se dozvěděl, že neumíte klepat a očividně máte zálibu v tom, říkat někomu 'mladej'." Leslie se rozesmála.

"Seš docela vtipnej, když chceš," podotkla. "Tak jo, jak bych ti to vysvětlila... Vy máte Zemi. My máme Narnii. Narnie není žádná neobjevená planeta, nikdo neví, co Narnie je. Tady je důležitý, že prostě je. A to stačí."

"A proč jsem tady? Leslie, byl jsem u sebe v pokoji a najednou jsem se ocitl na moři!" Začínal jsem být hysterický. Co asi tak řeknu babičce, až se vrátím? Jestli se vrátím. Leslie pokrčila rameny a začala si rozčesávat své vlny. Pochopil jsem, že naše konverzace je u konce. Znovu jsem chvíli bloudil, než jsem se dostal na palubu. Postavil jsem se na záď a opřel se o okraj lodi. Co asi tak řekne babička... Co bude dělat Jodie? Už od narození na mě lpěla. A co budou dělat rodiče?

Nechal jsem si myšlenky větrem odnést kamsi do dáli a sesunul jsem se na zem. Jodie by se na mém místě rozbrečela, já jsem ale v té chvíli byl docela šťastný. Mohl jsem si na chvíli odočinout od neustálých Jodiiných otázek a hledání intelektuální odpovědi... Garymu by se nelíbilo, kdybych takhle mluvil, ale já se cítil doma. Mluvil jsem tak snad odjakživa - vlastně od té doby, co jsem začal číst, tlusté svazky plné filozofických a intelektuálních výrazů. Po dlouhé době někdo promluvil, zřejmě na mě.

"Ha, tebe jsem hledal! Vítám tě na Divoké smršti!" Hlas jsem nepoznával, tak jsem zvedl hlavu a spadla mi dolní čelist.
 

Kde to jsem?

5. března 2012 v 20:29 | Jacob Morgan
8. prosince 2056

Den vypadal jako každý jiný; ráno mě Jodie (to je moje mladší sestra) vzbudila v šest hodin, přestože byla sobota a já se celý týden těšil, že se konečně pořádně vyspím. Bohužel se mnou však Jodie neměla slitování a tak jsem o čtvrt na sedm kmital po kuchyni a smažil jí vajíčka a slaninu k snídani. Byli jsme sami doma, rodiče odjeli kamsi na dovolenou. Odpoledne měla přijet babička a celé dva měsíce zimních prázdnin nás hlídat. Byl jsem docela rád, protože babička má slabší artritidu a povolené nervy, takže jsem měl zaručený maximální pobyt ve svém pokoji. Díkybohu jsem chytře před prázdninami šel do knihovny a vypůjčil si dvacet tlustých svazků, které mám dovoleno vrátit až na konci prázdnin.

Postavil jsem před Jodie kouřící snídani a šel se převléct. Nějak mi nebylo dobře. Asi to bude z těch vajíček, jejich pach mi nikdy nedělal dobře. Když jsem se ujistil, že Jodie v klidu jí a nehrozí jí žádné probodnutí, místo převlékání jsem sebou plácl na postel. Peřinu jsem si přetáhl přes hlavu a roh si nacpal do pusy, aby nikdo neslyšel, jak úpím.

Postel se najednou zachvěla. Vykřikl jsem. Můj křik zazněl mnohem tišeji, než jsem čekal - neměla by se vytvářet ozvěna jako vždy v mém pidipokoji? Nic se ale neozvalo a já bázlivě zvedl hlavu - a vykřikl znovu. Rozhodně jsem nebyl ve svém pokoji. Ležel jsem sice v posteli, ale kolébal jsem se po moři!

"Muž přes palubu!" ozvalo se nad mou hlavou. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl pohnout, se postel zakymácela a já s vřískotem spadl do vody. Plíce jsem měl okamžitě plné vody a paže mi ochabovaly; rychle jsem se smířil s faktem, že své rodiče ani Jodie už nikdy neuvidím. Něco - nebo někdo - mě však chytilo kolem pasu a vytáhlo na hladinu. Ani jsem nevěděl jak, ale téměř okamžitě jsem dopadl na tvrdou desku. Kdosi mě začal mlátit do prsou. Snažil jsem se bránit, než mi došlo, že se mi snaží z plic vytlačit vodu. "Mladej, seš v pohodě?" Posadil jsem se a po dlouhé době konečně otevřel oči.

Že jsem na lodi, jsem pochopil hned. Kolem mě stálo několik mužů různých typů, všichni se ale široce usmívali. "Děkuji vám za záchranu," zakoktal jsem. Můj hlas zněl zvláštně; došlo mi, že je to kvůli té spoustě vody, co jsem měl v plicích.

"Ále, to neděkuj nám, mladej! Jestli chceš být někomu vděčnej - a doporučoval bych ti chtít -, tak jedině tady naší Leslie. To vona tě vytáhla. Je to taková naše princezna-hrdinka," zašklebil se jeden z mužů a při svých slovech ukázal na druhou stranu paluby. Seděla tam nějaká dívka se širokým úsměvem, zelenýma očima a rudýma vlasama - takovou barvu jsem ještě jaktěživ neviděl. Jakmile jsem si doopravdy uvědomil, že mě zachránila holka a, jak to vypadalo, ne o moc starší než já, zrudl jsem. Ten muž, co na mě mluvil si toho všiml a na celé kolo se rozesmál. "Taky bych se styděl! Leslie, najdi mu nějakou kajutu a čistý voblečení. Taky by ses měla jít převlíct, taťka tě chce mít načančanou." Leslie na něho z legrace vyplázla jazyk a vytáhla mě na nohy.

Pravděpodobně to byla její kajuta, kam mě zavedla, protože ve skříni visely několikatery šaty a celkově mi to k ní nějak sedělo. Nadzvedla svou postel a vytáhla odtamtud košili, nějaké světlé kalhoty, ponožky a trochu ošoupané tenisky. "Doufám, že ti to bude," promluvila poprvé a otočila se ke mě. "Bude ti na převlečení stačit deset minut? Musím si oblíct šaty a vysušit vlasy. Pak můžeš zajít za Garym - to je ten chlap, co na tebe pořád mluvil - a říct mu o nějakou kajutu. Řeknu o tobě tátovi." Vykráčela z kajuty a pečlivě za sebou zavřela dveře. O setinu sekundy později do kajuty zase strčila hlavu a zazubila se. "Mimochodem, já jsem Leslie."

"Těší mě, Jacob. Morgan," dodal jsem rychle a sledoval dveře, jak se znovu zavírají. Několik minut jsem počkal a pak se konečně začal převlékat. Mokré a slané oblečení se na mě lepilo a vysušovalo mou kůži. O vlasech radši nemluvím, ale nebyl jsem nadšený, když jsem se koukal do Lesleina zrcadla. Zrovna když jsem se snažil si na hlavě vykouzlit něco normálního, do kajuty opět vletěla Leslie. Chtěl jsem na ni zařvat, jestli jí něco říká právo na soukromí, ale nakonec jsem se zarazil. Koneckonců byla to holka a byla to její kajuta. "Můžeš se převlíct," oznámil jsem důležitě a vykráčel z kajuty. Ke dveřím, abych je mohl zavřít, jsem se ale otočil moc rychle, takže jsem uklouzl a rozplácl se na zemi. "Jsem v pohodě!" ujistil jsem Leslie. Odpovědí mi byl pouze hlasitý smích.

Cestu, kterou jsme sem s Leslie přišli jsem si jakž takž pamatoval, takže jsem po několika minutách dokázal najít palubu a hlavně - Garyho. "Tak co mladej?" zahlaholil. "Už ses vypulíroval?" A znovu se ohromně rozchechtal.

"Hmm. Poslyšte, Gary, nechci vypadat hloupě a nevzdělaně, ale -"

"Prosím tě, mladej, jak to mluvíš?" obořil se na mě Gary. "Takhle ti nikdo nebude rozumět, musíš mluvit normálně, uvolněně, chápeš?"

Přikývl jsem. Ta věta mi absolutně nešla z pusy, ale nakonec jsem to nějak dokázal. "Hele, Gary, nechci vypadat jako blbec, ale kde to vlastně jsem?" Gary na mě chvíli zíral s otevřenou pusou. Nejdřív jsem myslel, že je to kvůli tomu, co jsem řekl a byl jsem na sebe pyšný, pak ale na někoho zakřičel větu, při kterém jsem jeho údiv pochopil.

"No věřili byste tomu? Tady mladej ani neví, že je v Narnii!"